Jeseníky - historie

Pravěk a starověk:

Samotné hory osídlili lidé až za velké kolonizace ve 13. století, neboť pravěký člověk do té doby vyhledával pouze úrodná údolí řek. Lidé pronikali do hor od jihu údolím řeky Moravy a jejích přítoků, ze severovýchodu osídlovali úrodné roviny kolem Krnova a Osoblahy a ze severu podél říčky Bělé. Stezky přes Ramzovské a Červenohorské sedlo byly využívány pravděpodobně již od doby bronzové.

Vůbec poprvé lidé vstoupili do podhůří Jeseníků v poslední době ledové, přibližně před čtyřiceti tisíci lety. Ve zdejší tundrovité krajině porostlé jen řídce keři, lovili zvířata, žijící ve stádech. Stopy po jejich lehkých příbytcích byly nalezeny u Dubicka, Nového Malína a na Krnovsku u Úvalna a Brumovic. Další příhodnou dobou pro osídlení zdejšího kraje byla doba po odchodu ledovců. Přibližně před sedmi tisíci lety sem přišli další obyvatelé, kteří již znali zemědělství a chov dobytka. Stavěli si stálé osady s pevnými domy, zhotovovali hliněné nádoby na přípravu a uskladnění potravin a tkali látky. Stopy po jejich osadách byly nalezeny u Zábřeha a Postřelmova, do vyšších poloh pronikali tito lidé jen zřídka.

Tři tisíce let před naším letopočtem došlo v pravěké společnosti k mnohým zásadním změnám. V zemědělství začali lidé používat rádlo, což zvýšilo produkci a do našich zemí začal pronikat první kov - měď. Lidé začali intenzivně osidlovat Krnovsko, nálezy po jejich působení pocházejí v menší míře také z Bruntálu. V povodí Moravy končilo souvislé osídlení u Mohelnice, dále pak byly nacházeny nástroje po lidech jen ojediněle, například v Bludově.

K rozmachu osídlení celé severní Moravy a Slezska došlo v době bronzové, přibližně dva tisíce let před naším letopočtem. Lidé takzvané lužické kultury posouvali svá sídla hluboko do údolí řek. Stopy po nich byly nalezeny až u Šumperka, intenzivně bylo osídleno především Krnovsko. Existenci obchodních stezek v Jeseníkách dokládají bronzové předměty ve Skorošicích a Branné. Hlavním zdrojem obživy bylo i nadále zemědělství a chov dobytka. Lidé žili v jednoduchých nadzemních domech a spalovali své mrtvé. Společnost se organizovala v kmenech, jejichž středisky byla opevněná hradiska. Mohutné opevnění v Krnově - Pfaffenberku pravděpodobně náleží do této doby. V Úvalně na svahu nad Červeným dvorem bylo nalezeno rozsáhlé pohřebiště s mnoha sty hroby. V této době byl rovněž osídlen prostor pozdějšího středověkého hradu Cvilína.

Přibližně čtyři až tři století před naším letopočtem ovládli naše země Keltové. Stopy po jejich působení byly nalezeny jen u Mohelnice a na Opavsku. Na přelomu letopočtu byli Keltové vytlačeni Germány. Ti podle četných nálezů mincí čile obchodovali s Římany.

Po zániku římské říše našimi zeměmi procházely různé kmeny. Ve Vidnavě byly nalezeny stopy po osadě náležející tzv. kultuře dobrodzienské z první poloviny 5. století. Poblíž Rázové u Bruntálu byl nalezen zlomek horní části měděného litého kotle s uchem, spadající do doby Attilovy říše. Jde o jediný bezpečný nález po Hunech z Moravy. Poklad byzantských mincí v Hrozové u Krnova pak spadá do doby 7. století.

V šestém století začali na Moravu a do Slezska pronikat Slované. První vlna přišla od severu z polských rovin. Postupně osídlovali úrodná údolí řek, první vesnice jsou známy z Mohelnicka. Hlavní zdroj obživy pro Slovany představovalo zemědělství a chov dobytka, postupně se rozvíjela řemesla. Po osídlení země se začaly budovat hradiska, jedno bylo zřízeno přibližně v osmém století na Osoblažsku u obce Víno. Do stejné doby patří osada zkoumaná u Úvalna.

Jeseníky za Velkomoravské říše:

Počátkem 9. století se postupně vytvořila Velkomoravská říše. Osídlení končilo v povodí Moravy u Mohelnice, do údolí Jeseníků přicházeli Slované jen náhodně. Naproti tomu ve Slezsku sídlil kmen Holasiců, jehož území bylo spravováno z pěti hradišť. Centrum kmene se s největší pravděpodobností nacházelo v Holasovicích u Opavy. Jedno hradiště bylo v Úvalně na místě pozdějšího středověkého hradu, jeho existenci dokládají nečetné střepy, železná sekerky s tulejkou a železný talíř. Dalším hradiskem byl pravděpodobně Dívčí hrad, čemuž nasvědčuje jeho ostrožná poloha a staré jméno Diwiz (Děvíč). Zemědělské osady jsou známy ze Slezských Pavlovic a Hlinky.

Jeseníky ve středověku do husitských válek:

V povodí Moravy se vytvořilo silné osídlení na Mohelnicku, zruční řemeslníci využívali místní suroviny, železnou rudu a tuhu. V 11. a 12. století se osídlení postupně posouvalo podél toku řeky, lidé si zřizovali malé osady a počátkem 13. století dosáhli oblasti Bludova. Dokladem starší slovanské kolonizace jsou i názvy některých míst, například řeky Desné (od desno - pravý, tedy přítok z pravé strany). Také ve Slezsku postupovali do podhůří Jeseníků slovanští osadníci, což dokládají i některé pomístní názvy, například Vlčice, Vsdarch (od ždářiti), zaniklá osada u Žulové. Východní část Jeseníků byla postupně osidlována ze starých sídelních oblastí Olomoucka a Opavska. Ve 12. století již byla osídlena Huzová a pravděpodobně se dobývaly stříbrné i zlaté rudy i ve vyšších částech Jeseníků. (Rýmařovsko, Bruntálsko, Zlatohorsko). Kolem roku 1213 zde bylo založeno město Bruntál, jako první na Moravě, které roku 1223 obdrželo městské právo magdeburské.

Během 13. století s rozvojem feudalismu ještě zesílil mohutný osídlovací proces, na němž se vedle Slovanů podíleli i kolonisté z okolních, relativně přelidněných oblastí, zejména ze Saska a Dolního Slezska. V této době zde vyrostla souvislá síť vesnic, zasahující až hluboko do hor, tak jak ji známe dnes. Jako střediska řemeslné výroby a obchodu vznikala další města, královská a zeměpanská, jako Krnov (před r. 1269), Šumperk (1269-1276), Zábřeh (před rokem 1289), či biskupská, jako Mohelnice (před r. 1273), Jeseník (1267-1268), Vidnava (kolem 1267), i světských feudálů, jako Štíty (1278).

V době od druhé poloviny 13. století do počátku 14. století vznikala opevněná sídla, hrady, jako byl například zeměpanský Cvilín (1253), Šumperk (1282), biskupský Mírov (1266) a Jánský Vrch (před r. 1307), či Fulštejn (1255), Kolštejn (před r. 1325), Rabštejn (před 1316), Huzová, Strálek (1282), Hoštejn (1289), Edelštejn (1281), Kaltenštejn (1296), Frýdberk (dnes Žulová - 1290) a další, nebo pozdější Brníčko (1356) a Nový hrad u Raškova (konec 14. stol.). Nejvýraznějším dokladem někdejší gotické tvrze je vodní tvrz v Jeseníku, sídlo hejtmanů panství vratislavských biskupů.

Důležitou roli v Jeseníkách hrála kolonizace hornická. Původně jako hornické město byl založen Bruntál, čistě hornickými městy byly Zlaté Hory (Cukmantl či Edelštadt - neboli město ušlechtilých kovů), Jeseník a Staré Město pod Sněžníkem (Goldek), i Rýmařov. Vedle zlata a stříbra se zde od konce 13. století začala těžit i železná ruda, která se vyvážela až do Anglie.

Dobou hospodářského rozkvětu znamenalo pro Jeseníky období vlády císaře Karla IV. a na Moravě jeho bratra, markraběte Jana Jindřicha. Šumperská plátna pronikla na trhy vzdálenějších moravských a slezských měst a Krnov, který se od roku 1377 stal sídlem krnovského knížectví, měl v téže době velký obchodní dům suknem. Od poloviny 14. století docházelo ke spojování menších statků ve větší celky. Panství zabývající se těžbou kovů se dostala do sféry zájmu nejmocnějších feudálů. Zatímco olomoucký biskup se zmocnil Osoblažska, vratislavský se stal téměř jediným pánem Jesenicka. Do slibného hospodářského a kulturního rozvoje zasáhly nepříznivě na sklonku 14. století bratrovražedné boje mezi markrabaty Joštem a Prokopem, z nichž měli užitek jen někteří draví feudálové, kteří bez zábran přecházeli na nepřátelské strany.

Jeseníky od husitských válek do Bílé hory:

Zanedlouho po skončení bratrovražedných bojů se Morava a Slezsko opět ocitly ve víru husitských válek. Již na stížném listu proti upálení Mistra Jana Husa z roku 1415 nalézáme pečeti hoštejnského pána Hynčíka z Frývaldu, který pak patřil i k předním husitským válečníkům, Petra ze Sovince a dokonce biskupského mana na Skaličce u Zábřeha Jana ze Zvole. Husitské hnutí zde mělo přívržence i mezi početnou městskou chudinou a to převážně německých měst. Na podzim roku 1424 otevřeli šumperští přívrženci husitům brány města. S podobnými sympatiemi se setkávala husitská vojska i při výpravách roku 1428 a 1431 do sousedního Slezska.

Česko-uherské války mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem v 60. a 70. letech 15. století se velmi těžce dotkly celého kraje. Severní Morava rozdělená na dva válečné tábory se stala dějištěm válečných událostí, jimž padl za oběť nejen přítel Jiřího z Poděbrad Zdeněk Kostka z Postupic, ale celá řada vsí, z nichž některé natrvalo zanikly a hradů, které od té doby zůstaly ve zříceninách (Bludov, Brníčko, Nový hrad). Velmi bylo poškozeno také zdejší důlní podnikání, zejména na Staroměstsku a Rýmařovsku. Ušetřeno nezůstalo ani sousední Slezsko, kde bylo Matyášem Korvínem popleněno Bruntálsko a zničen hrad Edelštejn.

Na druhé straně největší feudál té doby, Jiřík st. Tunkl z Brníčka a na Zábřehu, zahájil už tehdy přestavbu zábřežského hradu na zámek, a to ještě v pozdně gotickém slohu. Tento velký rybníkářský podnikatel, který proměnil Hornomoravský úval na kraj rybníků (největší Závořický mezi Postřelmovem a Zábřehem měl 107 ha), se stal i důvodem první známé poddanské vzpoury na Moravě (mezi 1493-1494).

Doba poměrně klidná nastala pro kraj během 16. století. Zdejší statky rozkvétaly, vynikala především panství Boskoviců a Žerotínů na severní Moravě a vratislavských biskupů, Hohenzollernů a Bruntálských z Vrbna v jihozápadním Slezsku. Na Jesenicku tehdy vrcholila těžba zlata. Počátkem 16. století si jesenické panství pronajal za tímto účelem tehdy nejbohatší evropský bankovní rod augšpurských Fuggerů, k vrcholu byla vratislavským biskupem Baltazarem z Promnic dovedena i těžba na Zlatohorsku. Tento rozkvět šel ovšem na úkor sociálního postavení horníků, jak dokazuje jejich vzpoura ve Zlatých Horách roku 1522.

Na Rýmařovsku vrcholí v polovině 16. století těžba stříbra a roku 1580 se stalo nově založené Horní Město svobodným královským městem a zdejší stříbrné doly královským regálem. Také těžba a zpracování železné rudy dosahuje svého vrcholu a na janovickém i bruntálském (Malá Morávka) panství vznikají první pece. Roste též počet skelných hutí (Staroměstsko, Štítecko, Jesenicko), papíren - z té doby pochází i jediná dosud nepřetržitě pracující ruční papírna ve střední Evropě ve Velkých Losinách, vápenných pecí (Branensko, Jesenicko) apod. Obdobný rozkvět zaznamenala i zdejší města. Šumperk, jehož plátna nakupovali obchodníci až z Nizozemí, se stal roku 1562 královským komorním městem a krnovské městské právo bylo odvolací stolicí i pro řadu moravských měst.

Hospodářský rozkvět byl spjat i s rozkvětem kulturním. Zábřeh se v druhé polovině 16. století stal pod ochranou pánů z Boskovic důležitým střediskem českých bratří, kteří sem přinesli i známou bratrskou školu z Lanškrouna. Narodil se zde roku 1536 Jiří Strejc, spisovatel, žalmista a překladatel Bible kralické, žil zde lékař Josef Černý, v domě Pod podloubím se narodila Magdalena Vizovská, manželka J.A.Komenského. Také luterské školy v dalších severomoravských a slezských městech byly dobrými středisky vzdělanosti, zejména hudební.

Pobělohorské období a doba do roku 1848:

Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 se většina majetků domácí moravské a slezské šlechty ocitla v rukách katolických vítězů, zejména Lichtenštejnů a řádu německých rytířů. Následující léta třicetileté války změnila rozvíjející se kraj v poušť. Řada měst, jako Šumperk či Bruntál, byla takřka zcela vypálena a vylidněna. Hospodářský úpadek znamenal i úpadek duchovní, jehož projevem se staly smutně proslulé čarodějnické inkviziční procesy ve Slezsku v letech 1622-1651 a o něco později následující procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku (1678-1693), které si vyžádaly životy několika set nevinných lidí. Třicetiletá válka dokončila tak poněmčení některých míst, zejména na Krnovsku.

Zatímco vítězné protireformační baroko v nádherných stavbách církevních i světských stavělo na odiv svou moc, poddaný lid trpěl pod stále rostoucími feudálními břemeny. Jeho zoufalý odpor dokazují selské nepokoje na velkolosinském panství roku 1659, na panství rudském a zábřežském v 80. letech 17. století, na janovickém a sovineckém panství pak počátkem 18. století.

Další tvrdou ranou pro oblast Slezska byly války o dědictví rakouské po nástupu Marie Terezie, neboť vratislavským mírem (1742) se jeho převážná část spolu se sousedním Kladskem stala kořistí pruského krále Bedřicha II., čímž byl přerušen slibný hospodářský rozvoj celého kraje na sever od Hrubého Jeseníku.

Teprve koncem 18. století dochází v celé oblasti Jeseníků k prudkému hospodářskému rozvoji, zejména v textilní a železářské výrobě. Už v roce 1747 založil hrabě Harrach velkou textilní manufakturu na svém janovickém panství. O něco později měšťanské manufaktury, zejména v Šumperku, Jeseníku, Krnově a Bruntále, pronikly se svými výrobky (například proslulými damašky) i na zahraniční trhy. Sobotínské železárny podnikatelské rodiny Kleinů se staly hlavními dodavateli železničního svršku na stavbu železnic v celé tehdejší rakouské monarchii.

První polovina 19. století byla i dobou rozkvětu jesenických lázní. Dodnes empírové jádro lázeňského areálu v Karlově Studánce je svědkem rozkvětu v roce 1785 založených lázní. Lázně Jeseník - Priessnitzův Gräfenberk zase připomíná "zázračného vodního doktora" Vincenze Priessnitze. Jeho vodoléčebná metoda učinila na přelomu 20. a 30. let 19. století z tehdejšího Gräfenberku jedny z nejproslulejších evropských lázní, mezi jejichž pacienty byli například i ruský spisovatel N.V.Gogol, dánský sochař H. W. Bissen či německý básník H.Laube. Do téže doby spadá i vznik nedalekých lázní v Dolní Lipové, které založil Priessnitzův současník Johann Schroth.

Na přelomu 18. a 19. století se také definitivně ustálila v této oblasti národnostní hranice. Německé osídlení zahrnovalo převážnou část jesenické oblasti, souvislé české osídlení zůstalo omezeno na Zábřežsko a jižní část Šumperska.

Jeseníky od roku 1848 do konce druhé světové války:

Revoluční rok 1848 znamenal definitivní pád feudalismu, jehož nejvýraznějším projevem bylo zrušení roboty, a to na návrh slezského poslance Hanse Kudlicha z Úvalna u Krnova. I když následující léta bachovského absolutismu potlačila všechny demokratické projevy, nemohla zastavit kapitalistický průmyslový rozvoj. K textilním podnikům se záhy připojily i továrny dalších průmyslových odvětví, jako byly papírny, sklárny, strojírny a další. S tím byl spjat i rozvoj dopravy. K hlavní železniční trati z Olomouce do Prahy, dokončené roku 1845, přibyla do poloviny 70. let řada dalších tratí, které spojily většinu měst jesenické oblasti a umožnily tak vývoz zdejších výrobků do celého světa.

Už od 60. let 19. století se začalo o svá práva hlásit i zdejší české obyvatelstvo. Jeho centrem se stalo největší české centrum oblasti, Zábřeh. Zde byla v roce 1896 založena první česká střední škola - matiční gymnázium. Zábřeh byl také místem, kde v červnu 1919 byl na severní Moravě poprvé veřejně proklamován požadavek samostatného československého státu.

Jeho vznik vyvolal odpor německých nacionalistů, kteří do té doby pevně ovládali politický i hospodářský život v této oblasti. Proto se přihlásili k tzv. provincii Sudetenland německého Rakouska, jejímž druhým hlavním městem vedle Opavy byl Šumperk. Jejich odpor byl do konce roku 1918 zlomen obsazením celé oblasti českým vojskem. Největším a nejznámějším střetnutím v letech světové hospodářské krize se stala tzv. frývaldovská stávka. Osm mrtvých na křižovatce v Dolní Lipové 25. listopadu 1931 vyvolalo řadu protestů po celé republice.

Po nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu v roce 1933 se větší část zdejšího německého obyvatelstva přidala k henleinovskému hnutí a snažila se o rozbití mladého státu. Na druhé straně zdejší české obyvatelstvo spolu s německými antifašisty stálo až do osudných dnů Mnichova v boji na obranu republiky. V Šumperku se ještě počátkem července 1938 konstituoval jako celostátní organizace tzv. Německý hospodářský svaz, poslední pokus o vytvoření německé buržoazní protifašistické politické organizace v ČSR. V kritických zářijových dnech pak předsunuté jednotky Stráže obrany státu vedly statečný boj se zbraní v ruce proti přesile německých útočníků - Freikorpsu na Jesenicku, Krnovsku a Osoblažsku, zatímco obdobné jednotky ve vnitrozemí likvidovaly henleinovské pokusy o puč, například v Bruntále.

Mnichovský diktát sice znamenal konec nadějí českých vlastenců a německých antifašistů, neochromil však jejich vůli k odporu. Počáteční živelný odpor proti nacismu se záhy rozrostl do organizovaného odporu rozvětvené sítě Národního sdružení čs. vlastenců na Zábřežsku a v jižní části Šumperska a po jejím rozbití na jaře 1944 pak do ozbrojeného partyzánského odboje, který nedokázal zcela zlomit ani nacistický teror (popravy v Jedlí 10. června 1944, na Lázku 5. října 1944 a na bratrušovské střelnici u Šumperka 31. března 1945). Koncem března 1945 obsadila sovětská armáda první obce na Osoblažsku, převážná část zdejších měst a obcí však musela na svůj konec války počkat až do prvních květnových dnů.

Po osvobození se v oblasti začal pomalu obnovovat hospodářský život. Do konce roku 1946 byli odsunuti zdejší původní němečtí obyvatelé, kterých bylo na Jesenicku více než 80 procent. Po nich se začala města a vesnice dosidlovat českým obyvatelstvem. Do osídlovaných obcí přicházeli obyvatelé ze Zábřežska, Šumperska, Uničovska a Opavska, jakož i ze střední Moravy. Další vlnu novousedlíků tvořili od června 1945 obyvatelé z Drahanska a Valašska, krátce po nich i ze Slovenska. V létě 1945 pak přicházeli i demobilizovaní zahraniční vojáci, především příslušníci 1. čs. armádního sboru v SSSR a k nim se v letech 1946-47 připojili i reemigranti z Volyně, Polska, Rakouska, Maďarska a Rumunska. Tyto poválečné změny se potom odrazily i v dalším pohnutém politickém, hospodářském i kulturním vývoji oblasti Jeseníků.