Jeseníky - geomorfologie

Geologické a geomorfologické poměry:

Současné tvary reliéfu jesenických hor závisejí hlavně na tektonickém vývoji, geologické stavbě a odolnosti jednotlivých hornin ke zvětrávání a odnosu. V hlavních rysech se dnešní terén zformoval v mladších třetihorách, jeho vývoj však i poté pokračoval ve čtvrtohorách. Největší úlohy zde sehrály tektonické pohyby - zdvihy a poklesy jednotlivých ker a s nimi spjatá erozní činnost tekoucí vody i činnost ledovců.

Horopis:

Výškové rozpětí oblasti Jesenicka je značné - od 201 m.n.m. (řeka Osoblaha u státní hranice) do 1 492 m.n.m. Jsou zde zastoupeny všechny typy reliéfu, které u nás známe, od roviny po členitou hornatinu. Jádrem Jesenické oblasti je Hrubý Jeseník, po Krkonoších druhé nejvyšší pohoří v České vysočině. Vyznačuje se zaoblenými hřbety, příkrými svahy, hluboko zařezanými údolími a četnými skalními výchozy. Tento horopisný celek se člení na tři podcelky.

Pradědská hornatina s výškovou členitostí až 800 metrů a střední výškou 953 m.n.m. má nejvyšší vrcholy v pohoří na celé Moravě: Praděd (1 492 m.n.m.), Vysokou holi (1 464 m.n.m.) a Petrovy kameny (1 438 m.n.m.) Hřbet pokračuje k jihu Kamzičníkem, Velkým Májem, Jelením hřbetem, Břidličnou horou, Pecny a Pecí (vesměs nad horní hranicí lesa) až k sedlu Skřítek (860 m.n.m.) a je spolu s Velkým a Malým kotlem přírodovědecky i turisticky nejzajímavější částí celé oblasti Jeseníků. Od Pradědu na druhou stranu pokračuje přes Malý Děd (1 355 m.n.m.) k Červenohorskému sedlu (1 013 m.n.m.), komunikačnímu středisku Jeseníků. Dalším mohutným masivem je hřbet Mravenečník - Velká Jezerná, na němž (na Dlouhých stráních, 1 350 m.n.m.) byla vybudována horní nádrž přečerpávací elektrárny.

Keprnická hornatina je již poněkud nižší (střední výška 895,5 m n.m.), zato má ještě příkřejší svahy. Její páteří je hřbet, táhnoucí se od Červenohorského sedla po Šerák, s nejvyšším Keprníkem (1 423 m.n.m.). Z něj vybíhá rozsocha Vozky (1 377 m.n.m.) Podstatně nižších nadmořských výšek dosahuje Medvědská hornatina. Nejvyšším bodem je Medvědí vrch (1 216 m.n.m.) a Orlík (1 204 m.n.m.), střední nadmořská výška činí 314,8 m.n.m.

Druhým největším pohořím oblasti je Králický Sněžník, jehož stejnojmenný nejvyšší vrchol dosahuje výšky 1 423 m.n.m. Králický Sněžník je plošně nejmenším orografickým celkem ČR, zasahuje částečně i do Polska. Střední nadmořskou výškou 930,9 m.n.m. a celkovým charakterem se podobá Hrubému Jeseníku. Na našem území vybíhají z centrální části dva hřbety - východní se Sušinou (1 321 m.n.m.) a končící Sráznou (1 074 m.n.m.), západní pohraniční s Malým Sněžníkem (1 338 m.n.m.), končící Klepým (1 143 m.n.m.) Oba hřbety jsou odděleny až přes 500 metrů hluboko zaříznutým údolím Moravy. Na polském území dosahuje pohoří menších výšek.

Třetím velkým, byť již podstatně nižším pohořím Jesenické oblasti jsou Rychlebské hory. Jejich střední nadmořská výška činí 644,7 m.n.m. a členitostí do 500 metrů odpovídají ploché hornatině. Nejvyšší je vrchol Smrku (1125 m.n.m.). S Králickým Sněžníkem hraničí v Kladském sedle (817 m.n.m.), s Hrubým Jeseníkem v Ramzovském sedle (759 m.n.m.) Severní část - Travenská hornatina - pokračuje na polském území, stejně jako jižnější Hornolipovská hornatina. Sedlem Na pomezí (576 m.n.m.) je od hlavního hřbetu oddělen Sokolský hřbet s nejvyšším Studničním vrchem (992 m.n.m.) Pro Rychlebské hory, zejména pro jejich hlavní hřbet, jsou typická hluboce zaříznutá údolí typu písmene V.

Na východě sousedí s Hrubým Jeseníkem Nízký Jeseník, který má již podstatně odlišný charakter. Střední nadmořská výška je ještě dosti značná (482,5 m.n.m.), výšková členitost však nepřesahuje 300 m. Západní hranice Nízkého Jeseníku probíhá zhruba po linii Město Albrechtice - Andělská Hora - Stará Ves u Rýmařova a vcelku souhlasí s rozhraním mezi krystalinikem a sedimenty spodního karbonu. Pro reliéf Nízkého Jeseníku jsou příznačné široce zaoblené hřbety a plošiny na rozvodích.

Do Jesenické oblasti zasahuje částečně ještě Bruntálská a Brantická vrchovina. Střední výška Bruntálské vrchoviny činí 566,6 m.n.m. a nejvyšší vrchol Pastviny dosahuje výšky 790 m.n.m. Severněji ležící Brantická vrchovina má střední výšku 491,8 m n.m. a nejvyšší bod Bedřichova hora 745 m.n.m. Další horopisné jednotky můžeme považovat za podhůří Hrubého Jeseníku, případně Rychlebských hor.

Zlatohorská vrchovina je území morfologicky příliš nejednotné - ze čtyř podcelků jsou dvě hornatiny a dvě pahorkatiny: Rejvízská hornatina (Příčný vrch, 975 m.n.m.), Hynčická hornatina (Biskupská kupa, 888 m.n.m.), Jindřichovská pahorkatina (Kobyla, 574 m.n.m.), Bělská pahorkatina (Bršť, 695 m.n.m.).

Jižním podhůřím vysokých jesenických pohoří je Hanušovická vrchovina. Jejím nejrozsáhlejším celkem je Branenská vrchovina, táhnoucí se podél řeky Moravy, dále Jeřábská vrchovina (Jeřáb 1 003 m.n.m.), Hraběšická hornatina (Černé kameny, 956 m.n.m.) a Úsovská vrchovina (Bradlo, 600 m.n.m.).

Mohelnická brázda se nazývá široká údolní niva Moravy od Rudy nad Moravou po tzv. třesínský práh, za nímž začíná Hornomoravský úval. Na západ se rozkládá Zábřežská vrchovina (Pustina, 626 m.n.m.).

Severně od Rychlebských hor se rozkládají dva horopisné celky, které se neřadí již k Jesenické oblasti, ale ke Krkonošskojesenickému podhůří. Především je to Žulovská pahorkatina, budovaná vyvřelými horninami žulovského plutonu (Boží hora 525 m.n.m.). Plošší reliéf a nižší nadmořskou výšku má Vidnavská nížina. Na západě sousedí s Jesenickou oblastí Orlická oblast. Odděluje je od sebe Králická brázda, nejjižnější výběžek Kladské kotliny. Malé území na Osoblažsku a na nivě Opavy u Úvalna se vymyká České vysočině a patří horopisně ke Středoevropské nížině jako Osoblažská a Poopavská nížina. Výšková členitost těchto nížin nepřesahuje 30 metrů, jsou to tedy roviny.

Geomorfologické tvary:

Z turisticky přitažlivých geomorfologických tvarů v Jeseníkách jde především o skalní útvary, kterých je zde několik tisíc. Nejvíce je skalních srubů, které bývají více obnaženy ve směru po svahu, zatímco proti svahu jsou někdy stěží patrné. Méně je ze všech stran dobře omezených skal - torů, které jsou stejně jako skalní hradby nejčastěji na vrcholech kopců a horských hřbetů. Typická skalní města zde nejsou, lze za ně považovat jen některá seskupení skal a skalek v Žulovské pahorkatině.

Řada významných skalních útvarů je ve svorech, například skalní hradby na Vozkovi, Keprníku, skály na Červené hoře a Obří skály. Ve shodě se stavbou svoru je jejich obrys jakoby roztřepený a lze na nich pozorovat sekreční čočky křemene. Podobný ráz mají skály v rulách s výraznou břidličnatostí (například Petrovy kameny). Masivní bílé kvarcity budují od Ztracených skal po Vysokou holi několik pěkných skalních útvarů s rozsáhlými suťovými poli. Fylity a břidlice tvoří naopak málo sutě. Na skalách z nich složených můžeme často pozorovat zvrásnění.

Vápencové skály bývají velmi příkré až převislé, téměř bez suti, zato se zajímavými drobnými tvary - škrapy. Největší vápencové skály jsou na Špičáku u Supíkovic (516 m.) Známý skalní útvar Pasák u Branné je tvořen kalcitickým paraamfibolitem s pěkně vyvinutými škrapy, vytvářejícími jemné žebrování.

Nejzajímavější skalní útvary jsou v žulách Žulovské pahorkatiny. Jsou to izolované skály nebo celá skalní města (Smolný, Borový a Suchý vrch). Jsou na nich přímo učebnicové ukázky exfoliačních desek, skalních mís, křesel a voštin (Venušiny misky). Podobné jsou skály složené z pegmatitu. Často tvoří skalní hradby, vlastně mocné žíly, vypreparované z okolní horniny (Čertovy kameny, Městské skály).

Skalními tvary, vytvořenými a stále přetvářenými tekoucí vodou, jsou vodopády a kaskády. V Jeseníkách nejsou vysoké vodopády, spíše soustavy nízkých vodopádů a kaskád, například vodopády Bílé Opavy, Nýznerovské vodopády, Rešovské vodopády a Vysoký vodopád u Bělé pod Pradědem. Vytvořily se zpravidla v místech, kde vodní tok překonává žílu nebo pruh tvrdší horniny. Malé vodopády na málo vodnatých potůčcích jsou poměrně časté, stejně jako kaskádovité úseky horských toků (Borový potok, Prudký potok).

V krystalických vápencích se setkáváme s krasovými jevy. V Jeseníkách nejsou příliš rozsáhlé, protože i výskyty vápenců jsou rozsahem omezené. Jeskynních systémů je zde více. Nejznámější jsou zpřístupněné jeskyně Na Pomezí a Na Špičáku, kromě nich jsou zde ještě Tvarožné díry pod Králickým Sněžníkem a jeskyně ve Vápenné. Nejtypičtějším krasovým údolím s ponory, vyvěračkami a suchými úseky je údolí Ztraceného potoka severně od Horní Lipové.

Ve vrcholové části Hrubého Jeseníku se vyskytují ojedinělé periglaciální tvary, pozůstatky mrazového zvětrávání v extrémně drsných podmínkách ledových dob. Jsou to zejména kamenné polygony - mrazem tříděné půdy na Břidličné nebo na Velkém Máji. Dále pak drobné kopečky - thufury, vyvinuté nejtypičtěji na Keprníku. V ledových dobách byly i v Hrubém Jeseníku horské ledovce, ovšem jen malé firnové, bez splazů. Byly situovány na východních až severovýchodních svazích hlavního hřbetu, tam, kde se i dnes nejdéle udržuje sníh, ve Velkém a Malém kotli, v karu pod Červenou horou a pod Keprníkem. Nejlépe vyvinutým ledovcovým karem je uzávěr údolí Moravice, zvaný Velký kotel (Velká kotlina).

Pevninský ledovec, který zasáhl od severu do nadmořských výšek asi 400 - 540 metrů, nezanechal v naší oblasti morfologicky příliš nápadné stopy, také však zasáhl do utváření terénu. Nejprve jej svými tavnými vodami na mnoha místech rozčlenil a vzápětí terén svými uloženinami a nánosy tavných vod zarovnal. Mnohé nízké kopce v Žulovské pahorkatině jsou žulové tzv. ostrovní hory, přemodelované činností ledovce v oblíky. V oblasti Kobylé, Velké a Malé Kraše lze na polích a ve výkopech sbírat hrance a podobné, až do bizarních tvarů větrem opracované kameny. Je to pozůstatek ledových dob, kdy povrch terénu nebyl kryt rostlinstvem a vítr volně převíval částice písku. Naleziště hranců v okolí Velké Kraše patří k nejlepším v ČR.

Nelze vynechat ani geomorfologické změny, jejichž původcem je člověk. Tzv. antropogenní tvary terénu jsou v jesenické oblasti vyvinuty velmi výrazně. Pozůstatkem minulých dob jsou například na polích soubory agrárních tvarů (haldy, valy a terasy), z ještě dávnějších dob zbyly tzv. sejpy, rýžovnické kopečky po rýžování zlata v blízkosti řek a potoků. Z novější doby je vznik mnoha lomů, zejména v okolí Žulové.

Geologické poměry:

Geologická stavba jesenické oblasti je velmi složitá a neobyčejně pestrá. Všechny geologické doby od starohor až po čtvrtohory v ní zanechaly své stopy. Zastoupeny jsou zde horniny vyvřelé, usazené i přeměněné. Největší zastoupení mají horniny přeměněné (metamorfované). Celé pohoří Králického Sněžníku a největší část Rychlebských hor patří k orlicko-kladskému krystaliniku. To je tvořeno silně metamorfovanými horninami, zařazovanými do starohor. Převládají jednotvárné komplexy tzv. sněžnických rul, ale nechybějí ani pestré série s amfibolity, mramory a hadci. Na jihu sousedí tato jednotka se zábřežským krystalinikem obdobného stáří i stupně přeměny.

Hrubý Jeseník se svým podhůřím je tvořen rovněž přeměněnými horninami, které však patří k jiné jednotce - silesiku (z latinského Silesia - Slezsko). Nejdále na západě vychází velkovrbenská skupina s významnými ložisky grafitu a skupina Branné, pro niž jsou charakteristické hojné výskyty krystalických vápenců. Jádro Hrubého Jeseníku s jeho nejvyššími vrcholy budují dvě klenby - keprnická a desenská. Vystupují v nich silně metamorfované, pravděpodobně starohorní horniny - ruly a svory. Z okolí Keprníku a Šeráku známe hrubozrnnou keprnickou rulu, skály na Vozkovi a Červené hoře jsou ze staurolytického svoru. Vrchol Pradědu a Petrovy kameny tvoří rula - chloritická, mechanicky nepříliš odolná.

Dále na východ ubývá intenzity metamorfózy a také stáří hornin je menší. Horniny tzv. vrbenských vrstev v okolí Zlatých Hor a Vrbna pod Pradědem jsou určitě devonského stáří, protože v kvarcitech těchto vrstev se na více místech našly spodnodevonské zkameněliny. Kromě kvarcitů a vápenců jsou ve vrbenských vrstvách hojné i přeměněné horniny, reprezentující devonský podmořský vulkanismus (ten podmínil pravděpodobně i výskyt důležitých ložisek rud barevných kovů v okolí Zlatých Hor). Mezi desenskou a keprnickou klenbu jsou vklíněny dva amfibolitové masivy - jesenický a sobotínský. Původně je tvořily bazické vyvřelé horniny, hlubinné i výlevné, které byly později přeměněny na amfibolity.

Jak je patrné z přehledu přeměněných hornin jesenické oblasti, původně to byly nejrůznější druhy hornin - vyvřeliny i usazené horniny. Jejich stáří až na výjimky nelze zatím spolehlivě určit, mnohé z nich byly metamorfózou postiženy dvakrát. Horniny mladší než devonské již nebyly přeměněny vůbec nebo jen nepatrně. Uprostřed sérií metamorfovaných hornin vystupují na více místech žíly nebo masivy nepřeměněných vyvřelých hornin - žul, granodioritů, dioritů a tonalitů. Všechny patrně utuhly na konci karbonu a na začátku permu. Největší je těleso žulovského plutonu, které zaujímá celou Žulovskou pahorkatinu a zčásti zasahuje i do Polska. Díky kvalitní surovině, tzv. slezské žule, má i značný význam ekonomický (dříve se těžila až ve 160 lomech, dnes je jich zde v provozu osm). Soudí se, že v hlubinách Země má pluton daleko větší rozsah a že v hloubce s ním souvisejí i menší výchozy žuly v okolí, včetně šumperského masivu.

Mořská sedimentace, která v oblasti dnešního Hrubého Jeseníku skončila na rozhraní starších a mladších prvohor vyvrásněním pohoří a přeměnou hornin, pokračovala dále na východě v karbonu. Hranice mezi metamorfovanými horninami silesika a usazenými horninami se v hrubých rysech kryje s rozhraním Hrubého a Nízkého Jeseníku. Nízký Jeseník, stejně jako Hynčická hornatina a Jindřichovská pahorkatina, jsou budovány nepřeměněnými sedimenty spodního karbonu, směrem k východu stále mladšími.

Bezprostředně se silesikem sousedí andělskohorské souvrství. Střídají se v něm břidlice a droby, ukládané v nejsvrchnějším devonu a spodním karbonu. Jsou ještě zčásti slabě metamorfované, zvláště při styku s vrbenskými vrstvami. Poněkud mladší je hornobenešovské souvrství, ve kterém se také střídají břidlice a droby (ty se těží na štěrk v Krásných Loučkách). Toto souvrství již nebylo postiženo přeměnou. Ještě mladší, i když stále spodnokarbonské, jsou usazené horniny moravického souvrství, jehož hlavní rozšíření sahá na východ od námi popisované oblasti. Převládají v něm břidlice (zčásti i pokrývačské) nad drobami a slepenci. horniny všech jmenovaných jednotek spodního karbonu jsou zvrásněné.

Nejblíže mladší usazeniny jsou až z konce druhohor. Jinak téměř po celé druhohory probíhala jen denudace vyvrásněných pohoří. Až ve svrchní křídě (před 80-70 mil. let) se pohyby podél zlomů vytvořily propadliny králického příkopu a na Osoblažsku, které zčásti zalilo mělké moře. V tomto moři se uložily písky, slíny a jíly, které jsou dnes zpevněné na pískovce, jílovce a slínovce.

Tektonická činnost ve třetihorách:

V mladších třetihorách se předpokládají intenzivní pohyby (zdvihy a poklesy) podél zlomů. V té době se vytvořilo dnešní rozdělení pohoří a nížin a v zásadě i dnešní říční síť. Některé pokleslé části zemské kůry byly tehdy zality velkými jezery. Menších reliktů usazenin těchto jezer je v naší oblasti více, ale jediná větší pánev zasahovala z oblasti dnešního Polska do okolí Bernartic a Uhelné. Horniny v ní usazené se dosud nestačily zpevnit a jsou to převážně kaolinické jíly a písky. Geologicky zajímavá je dnes již vytěžená pánvička lignitu u Uhelné.

V nejmladších třetihorách, snad již na počátku čtvrtohor, se otevřely v oblasti Nízkého Jeseníku výstupní cesty pro čedičové magma a vznikla zde řada sopek, v nichž se střídaly výlevy lávy s vyvrhováním sypkých částic. Dnes známe pozůstatky 11 takových vulkánů, z nichž ovšem na území Jeseníků leží jen Uhlířský vrch u Bruntálu a Venušina sopka a vulkán u Břidličné. Uhlířský vrch je vůbec nejpozoruhodnější lokalitou. V opuštěném lomu (chráněný přírodní výtvor) je odkryto souvrství sopečných vyvrženin.

Pozůstatky zalednění:

Nejmladší geologické období, čtvrtohory, zanechalo v jesenické oblasti výrazné stopy, především pozůstatky pevninského zalednění. Hranice skandinávského pevninského ledovce se rozšířila a na naše území. Ledovec byl nucen stoupat do svahů a dosáhl zde rekordních nadmořských výšek (540 m u Ondřejovic). Pozůstatkem zalednění jsou až 50 metrů mocné uloženiny - štěrky, písky a souvkové hlíny. V nich je možno nají tzv. bludné balvany - souvky, až ze Skandinávie a Baltského moře (žuly, porfyry, pazourky apod.) Některé bludné balvany dosahují značné velikosti, největší z nich měří přes dva metry. Metrové balvany jsou menší vzácností, většinou jsou chráněné, některé byly přeneseny do obcí jako dekorace.

Z dalších čtvrtohorních usazenin jsou nejrozšířenější svahové a sprašové hlíny. Důležité a poměrně četné jsou výskyty rašeliny, rovněž čtvrtohorního stáří. V celé oblasti je spousta nerostných nalezišť. Nalezišť zkamenělin je naproti tomu málo, což je dáno převážným výskytem přeměněných hornin.